Pohádka o Koze

Poznáte se milé Kozy?

Byl jednou jeden dobrý chalupník, který měl smůlu s chovem koz. Vždycky se mu každá ztratila - jednoho krásného rána odešla do hor a tam ji sežral vlk. Doma ji nedokázalo udržet ani vlídné zacházení, ani přátelské drbání, ani strach z vlka.

Když už chalupník přišel o šest koz, koupil sedmou - vybral úplně mladou kozičku, protože chtěl, aby si u něho lépe zvykla. Byla tak hezoučká, měla něžné oči, roztomilou bradičku, černá lesklá kopýtka, pruhované rohy a krásnou bílou srst, která zářila na slunci. Chalupník jí dal jméno Jasněnka.

Chalupník odvedl kozičku na nejlepší pastvu za domem, uvázal ji ke kůlu na dostatečně dlouhý provaz a sem tam se na ni chodil dívat, jestli se má dobře. Šťastná koza s radostí okusovala travičku a také chalupník  byl nadmíru spokojený. "Konečně" pomyslel si ten dobrák, "mám kozu, které se u mě bude líbit!"

Chalupník se ale mýlil. Koza se brzy začala nudit a jednoho krásného rána vzhlédla k horám a pomyslela si: "Jak musí být tam nahoře krásně, jak musí být příjemné poskakovat ve vřesovišti bez toho otravného provazu, který mě škrtí na krku!"

Od toho okamžiku se jí zdála tráva na pastvině příliš obyčejná. Přestala se pást, chřadla, zhubla a dávala méně mléka. Byl na ni smutný pohled, jak každý den s hlavou obrácenou k horám tahá za provaz a smutně mečí "Méé, méé..."

Když ji chalupník jednou podojil, koza se na něj obrátila a řekla: "Chalupníku, prosím, nech mě jít do hor".

"Ty moje nešťastnice jedna, copak nevíš, že v horách je vlk? Co budeš dělat, když ho potkáš?" , zhrozil se chalupník.

"Naberu ho na rohy", odpověděla statečně koza.

"Vlk se tvých rohů nelekne! Snědl mi už šest koz, které byly daleko větší a silnější než ty! Celou noc s ním bojovaly, ale nakonec je pokaždé sežral!" snažil se kozu přesvědčit chalupník.

"Nebojím se, prosím, nechte mě jít do hor!", vedla si svou koza.

Chalupník raději Jasněnku zavřel do chlívku na dva západy, ale zapomněl zavřít okno, takže když se nedíval, umíněná Koza z chlívku vyskočila oknem a utekla do hor.

Jasněnka byla z hor nadšená, cítila se tam jako královna. Borovice se ohýbaly, aby ji obdivovaly a skláněly se k zemi, aby ji mohly svými větvemi pohladit. Jak šla, kapradí se před ní otvíralo, květiny zářily všemi možnými barvami.

Už žádný provaz, už žádný kůl, už žádný černý chlívek. Jasněnka poskakovala, pásla se podle libosti, travička byla tak chutná a jemná, že z ní byla celičká omámená. Koza sbíhala ze svahů, poskakovala, válela se ve vřesovišti s nohama nahoře, zdolávala horské štíty, přeskakovala potůčky a nakonec si šla odpočinout na plochou skálu a nechala se laskat slunečními paprsky.

Když nadešel večer, začal foukat vítr a hory potemněly. Jasněnka zaslechla vytí. Byl to vlk. Ve stejný okamžik v údolí zazněl myslivecký roh - to se chalupník pokoušel varovat svou malou kozu.

"Hů, hů", bylo slyšet vytí vlka.

"Vrať se, vrať se!", prosil myslivecký roh.

Jasněnka se začala bát, měla chuť se vrátit, ale když si vzpomněla na provaz a na kůl, uvědomila si, že už by si nikdy nemohla na takový život zvyknout, a tak raději zůstala.

V té chvíli se k ní přiblížil vlk a odvážná Jasněnka se mu postavila. Hlavu měla skloněnou, rohy vystrčené dopředu, více než dvacetkrát donutila vlka ustoupit, trvalo to celou noc. Nad ránem ulehla na zem mrtvá únavou, její krásný kožíšek byl celý potřísněný krví...

Vlk se na nebohou kozičku vrhl a sežral ji.